Fred Brooker bez obalu

Se zvukařem, hudebním skladatelem a vývojářem her Filipem Oščádalem alias Fredem Brookerem, jsme si neformálně povídali o jeho cestě světem her. Probrali jsme kde koho: pány Daniela Forró, Chrise Hülsbecka, Davida Whittakera a kde co: 3D mastering, první 3kanálovou samplovanou hudbu pro 8bitové ATARI nebo první multiplayer pro Amigu. To vše v Café Art umístěném v prostorách Kina Art, v jehož podzemí se v Černé díře konají Retro Games Brno.

No, dobrý, tak já to (mikrofon) nechám takhle… Mají ty mikrofony nějaký jako parametry? Používáš nějaký super speciální citlivosti nebo jak to vlastně funguje?

Tak mikrofony, o tom až tak moc nevím…

A ty, cos používal na ty ruchy?

Nejsem specialista na mikrofony, ale na zvukové efekty 🙂

Já vím, ale používáš k tomu mikrofon, ne?

Jasně. Tak, já jsem si vybral ten nejlepší, co byl zrovna na trhu a za rozumnou cenu, a pak ho používal jak nejlépe jsem uměl.

To je metoda!

Existuje určitě spousta zvukařů, kteří hledají, který mikrofony jsou nejlepší. Já si myslím, že pak v té hře je to vlastně jedno. Ten zvuk projde velkým zpracováním, funguje jen jako vstupní základ. Takže důležitý je dobře to nasnímat, nikoliv zda máš mikrofon za 10 nebo 50 tisíc.

No, právě… Jsem myslel, že některý mikrofon signál nějak líp odšumí nebo podá líp?

Můžeš používat všesměrový mikrofony, což běžně většina lidí používá, nebo směrový pušky. Ty snímají jako když míříš samopalem, tzv. ultrakardiod. Tím pádem dokážeš zabrat speciální objekt, třeba kočku, co v koutě mňouká. Nebo my jsme s kamarádem Honzou Růžičkou natáčeli nějaké zvuky u rybníka, na druhé straně se bavili lidi, a já mu říkám: „Hele, my víme, co si tam říkají! A oni to vůbec netuší.“ Před zapracováním do hry se každý sample odšumuje, ekvalizuje, normalizuje a míchá s dalšími zvuky. Je to velká magie a spousta práce.

Profíci od CIA, ti mají laserové mikrofony, které snímají zvuk odrazem od skla. Když je sledovaná osoba v uzavřené místnosti, tak se dá sejmout zvuk i na vzdálenost několika stovek metrů chvěním okna.

Já v podstatě chytám vlny, vibrace, a když půjdeme do detailů, tak všechno ve světě je o vibracích kvantových vln a já je točím 🙂

O půl svařáku později…

Jak to tedy všechno začalo?

Já bych začal od toho, kde jsem se k tomu počítačovému byznysu a hrám obecně dostal. Když mi bylo asi 11 let, tak jsem už byl celkem technicky zkušenej chlapec. Mě hrozně bavily integrovaný obvody a práce s cívkama. V tehdejším Domě dětí a mládeže (DDM) existovaly různý kroužky. Dělal jsem právě nějakou blbou krystalku, dal jsem leptat tišťák do kyseliny… „Dobrý, počkám, nemám co dělat.“ A ve vedlejší místnosti měli počítače! ZX Spectrum, a na tom hráli Raid Over Moscow. Já jsem si říkal: „Ty bláho, útok na Moskvu, to je úžasný!“ Protože moje rodina je celá antikomunistická family. Takže jsem to použil jako argument, aby mi rodiče koupili malý počítač, když se tam dá hrát útok na Moskvu.

Doma jsi to zahrál na politickou strunu.

Komanče doma jednoduše nemáme rádi. Ani estébáky. To byl rok 1985. O rok později jsem dostal k narozeninám svůj první počítač.

Ale to byla stotřicítka, ne?

Jo, 130XE. Hustej a pěknej počítač. Bylo to jednoduchý rozhodnutí. Buď budu mít počítač, nebo budu dál pájet a leptat, a výbuchy 🙂

Jsem si tehdy dokonce postavil takový pidi nástroj na hraní se zvukem. Mělo to jeden oscilátor a klaviatura byla poskládaná ze zvonkových tlačítek, u kterých jsem zkrátil pružinky. To mi bylo zhruba 10 let. Hrálo to. Bylo to super. Můj úžasnej malej vlastní Moog 🙂

Normálně diatonika, jo?

Jo. Dodneška nechápu, jak jsem to jako malej kluk vůbec dokázal. Mělo to i pitch bend.

Mimochodem, já jsem začal s hudbou už úplně od mala. Hudba mě bavila odjakživa. Začínal jsem na zobcový flétně. Tady za rohem je Antonínská ulice, tam byla LŠU (liduška). Pak jsem se učil hrát na piáno a na varhany, nakonec i na bicí.

I nohama?

I nohama, což není jen tak, a právě to mě jako hrozně sralo, protože to bylo hodně těžký. Já jsem byl malej.

Už nejsi?

Jo, jsem malej 🙂 Učitelka Majka mi říkala: „Musíš tam dát ty nohy pořádně!“ – „Ale já tam nedosáhnu!“

A pak mě ještě ovlivnil můj vysokej táta, což mu nezapomenu. Je spisovatelem fantasy a science fiction, vydal pár knížek u Martina Klímy, tehdejšího Altaru. V Brně dlouhá léta organizoval koncerty Jazztival, třebaže na nic hrát neuměl (doma byla jen jedna stará kajtra, ale to mě nechytlo). Používá přezdívku Jan „Jam“ Oščádal a k tomu titul Lady Fantasy 😀

Tak dneska Lady už může. Dneska už je to v pohodě.

…on mě vlastně donutil k tomu, abych se začal prát s českým textem. Naučil mě korektury a chlastat.

A co? Víno?

To tam musíš všechno napsat…

Jo? Můžu napsat chlastat, jo? A co tě naučil, víno? Nebo co?

Napoprvé mě naučil chlastat tvrdej.

Tak to začal docela zvostra. Kolik ti bylo?

Tak kolem dvanácti. Byl to Fernet na žaludek, spálit červa. Snědli jsme doma hlávkový salát s nějakými malými broučky.

Otec mě vedl k literatuře, jazzu, Beatles a k Cimrmanům. Vedl mě k umění a k rozvoji mého hudebního talentu, jestli se to tak dá říct.

Maminka byla baletkou, později vystudovala AMU – ještě za komančů, takže ty jejich komunistický žvásty musela umět taky, ale prý se to učila tak, aby to hned po zkoušce zapomněla – a pak ještě postgraduál na UK v Praze. Studovala, aby mohla učit dějiny umění – baletem se nedá ze zdravotních důvodů živit dlouho, a otec moc peněz domů nepřinesl, spíš to všechno propil s kamarády v divadle (táta byl kulisák z Janáčkova divadla). Jsem tedy divadelní dítě, od dětství zákonitě nesnáším operu 😄

Všichni jsme doma měli velký vztah k umění. Otec spisovatel, matka baletka a já – tvůrce počítačových her. Takže ten základ tam asi je… Akorát na počátku to nebylo moc poznat.

Matka se mě pokoušela přinutit k pohybu. Řekla třeba: „Zkus pas de deux.“ Ale zjistila, že jsem úplně levej a že to nedám. Jsem velmi rád, že jsem to nedal.

No, hrůza, no, hrůza!

„Na balet je levej, tak na co ho pošleme?“ A tak jsem šel na vysokou studovat organickou chemii, neboť mě chemie bavila taky – a baví dodnes, to jsou ty výbuchy. Na gympl jsem šel za komančů bez přijímaček, vzhledem k tomu, že jsem vyhrál skoro všechny chemický olympiády v Brně. Na škole, městě a v kraji jsem byl třetí!

Ale počítačový hry jsme začali dělat s kamarádem Petrem Klvačem, který si vybral přezdívku Peter Winston, už na střední škole jako teenageři. Hráli jsme spolu hry u něj doma na osmistovce a ani jeho maminka z toho nebyla příliš nadšená.

Moje přezdívka Fred Brooker vznikla podle hry Feud, ve který byl naprosto úžasný soundtrack, který napsal Jason C. Brooke. Fred jako Filip a Brooker podle něj. Přezdívku jsem zvolil proto, že to bylo cool, a taky proto, že nám všem v rodině to příjmení píšou naprosto všude špatně a zkomolí ho.

Oščádal, jo?

Je to složitý jméno z Hané, znamená to Stydlín. Pořád mi to psali špatně i v počátcích internetu jako O&#161… prostě mi zkurvili jméno, ani „s“ místo „š“ nedokázali nikde napsat, protože nebyl Unicode.

Ta hudba ve Feud je úplně jednoduchá. V ní vlastně toho moc není, žádná zvlášť velká forma. Je v ní úžasně napětí. I v tý hře to napětí je.

Já jsem si to vždycky nahrál z kazety a jenom poslouchal. Třeba dvě hodiny a rodiče přišli a říkali: „Je s tím děckem něco? Není třeba blbej?!“

Víš, jak ATARI tehdy moje máma říkala?

Netuším.

Cink břink.

Seděl jsem před obrazovkou a snažil se něco tvořit, znělo to jako tupé cink a břink. Máma to tak vnímala, dnes to už dokážu pochopit. Přitom jsem zřejmě obdařený absolutním sluchem, což ovšem neznamená, že můžu cokoliv obstojně zahrát. V podstatě ten sluch je spíš na obtíž, ale ladění tónů jsem si nastavoval úplně sám podle sluchu.

A co Daniel Forró?

Daniel Forró je můj kamarád už od dětství, znal se s mým otcem. Když jsem začal s hudbou, tak Dan Forró čili Karel Horký řekl: „Tak co kdyby ke mně kluk chodil na hodiny?“ On byl vždycky na prachy, ale každý učitel samozřejmě stojí peníze – zadarmo učí jen ten, kdo to neumí.

To bude mít Dan radost.

To je vlastně takový ideální propojení. Upřímně, skoro každý v naší společnosti dělá všechno pro peníze, no ne? Karel Horký si změnil jméno na Daniel Forró, protože nějaký jiný Kája dostával peníze od OSA místo něj 😅

Tehdy v těch 80. letech řekl otci: „Já budu učit tvýho kluka na syntezátory.“ Tak mě učil, jak se pracuje s vlnami a jejich různými průběhy. Co je to frekvenční modulace, amplitudová modulace, kruhový modulátor, ADSR a tak dál. Tehdy jsem pochopil o těch základních věcech vše.

Pak mi za hrozný peníze prodal svou diplomku. Jen tak nesvázanou v igelitce jako hromadu papírů.

Na stroji psanou, ne?

Oxeroxovanou. Dan byl a pořád je špička v oboru. Za prvé je to můj kamarád a za druhý je to můj mentor. On mě do toho dostal, rovnou po hlavě.

Díky němu jsem v roce asi 1991 řekl taťkovi, že pojedeme do Prahy koupit můj první syntezátor Yamaha DX7 IID (vylepšená verze původní DX7). Stál hrozný peníze. Bazarovej… Ten synťák mi sloužil asi do roku 2005, než jsem ho prodal za 12 tisíc.

Ještě Yamaha VL1. Ale to byl virtuální syntezátor, ne?

Na základě doporučení od Dana, který na VL1 hrál pod brněnskou hvězdárnou koncert, jsem si pořídil VL70-m, což je virtuální syntezátor na tvorbu akustické syntézy zvuků ve formě modulu bez klaviatury a je monofonní. Dělal jsem s jeho pomocí třeba kytary nebo různé skřeky a píšťaly, je to slyšet v soundtracku Flying Heroes.

Naučil jsem se i jakž takž hrát na ten šílený…

…dechový kontroler?

Přesně! Trubička v puse. Hrozně jsem se u toho potil a asi jsem i lehce modral. Ale je to všechno ve Flying Heroes použitý. To byl špičkový modul, škoda jen, že jsem ho prodal při stěhování.

Dan tehdy na JAMU, kde učil experimentální tvorbu, pořádal koncerty. A protože to bylo zadarmo, přišli všichni důchodci a seděli tam, čekali nějaký šmidlání, a on to tam do nich pustil na plný kule: „Tůůůů! Dum dum booom.“ A oni byli úplně v prdeli. Po konci koncertu jsem si šel potřást s Danem rukou a říkám: „Karle, dobrý.“ Akorát, že už tam nikdo nebyl. Jen Karel a já. A důchodci si říkali: „Tak sem už určitě nikdy nepudem.“ 😄

…ani zadarmo.

On jim tu experimentální tvorbu ukázal úplně na dřeň. A já si říkal: „Ty vole, kolik jich tady chcípne?“ Nechcípl nikdo. Po koncertu ale nikdo z nich ani nepoděkoval. Jen já. Takže to pouto mezi námi je už napořád.

Na koncertech používal velmi rád mikrotonální stupnice. Neexistuje jenom klasická diatonika. Ve středověku se používalo také úplně jiné ladění, než používáme dnes.

Při rozhovorech o dalším možném Vietcongu jsem Jarkovi Kolářovi z INGAME radil: „Neexistují přesně dané tóniny pro celý svět, je to jako s jazyky. V jiných odlehlých částech Země mají jiný jazyk, zvyky, kuchyni, řeč těla, ladění nástrojů.“ Pokud chce Jarek vyrobit další super pokračování Vietcongu, tak to musíme naladit jinam. Chápeš?

Vím, vím.

To je právě to, co mě Dan naučil.

Jaký je tvůj hudební vzor?

Já jsem měl v životě hodně vzorů… Poslouchám okolo 500 interpretů.

Tak ten Brook, že jo, ale to je jen jedna skladba.

To byl dobrej vzor, her měl samozřejmě víc, na těch 8bits a jednoduchých čipech to stačilo, nebo tam byl třeba Adam Gilmore (Zybex, Draconus). Jinak hlavním vzorem byly na počátku Depeche Mode, který mi poslal na několika kazetách můj bratranec Patrick ze Švédska (matčina ségra emigrovala), pak Orbital, Kraftwerk, Camouflage, …

Jo, taky moji miláčci.

…Vangelis a samozřejmě Franta Fuka.

On skládal? To jsem nevěděl.

Několik věcí, který jsem předělal pro ATARI při poslechu nahrávek ze Spectra s čipem AY, jsou jeho skladby. Nepátral jsem po tom, zda je napsal nebo jen překomponoval podle svého uvážení. Nikdy to ani nebyly konverze 1:1, to jsem ani nechtěl nebo neuměl.

Áj, takže takový bio-AI, human-AI…

…už tehdy jsme si to „kradli“ mezi sebou. Byly to devadesátky, nějaký autorský práva nikoho nezajímaly. Navíc to bylo zadarmo, takový tribute music.

Ale já jsem na YouTube poslouchal tvoje Star Paws...

Jo, tak to je Rob Hubbard, on zrovna moc hudby pro ATARI nesložil. Ale tahle skladba mě oslovila.

V týhle skladbě už jsou samply bicích. Na osmistovce to není jen tak. To jsi nějak samploval nebo stáhl?

Všechny samply byly z STéčka, co měl doma spolužák Honza Pokorný. On to nahrál na disketu a Kevin Updike (programoval Achtung Die Kurve) to převedl pomocí ZX Spectra na kazetu, kterou jsem já přečetl na ATARI s upraveným Turbo 2000 na rychlost ZX. Byl to dost krkolomný postup, ale fungovalo to.

A co další projekty?

Měli jsme s Petrem rozdělaný projekt Lemmings, ale dokončili jsme jen demo. Je to asi nejlepší hudba pro ATARI, která ode mě existuje – používá volumetrický samply bicích, overtones a ještě k tomu na obrazovce běželo to demo, které jsme dělali taky pekelně dlouho – za to mohlo studium na VŠ a taky absence jakýchkoliv pracovních nástrojů pro ATARI. Já jsem programoval s pomocí ROM cartridge, Petr používal milimetrový papír a tužku, posléze jsem mu napsal jednoduchý grafický editor pro joystick.

To jsem dnes poslouchal. Máš ho v tom YouTube mixu.

Po Lemmings Intru jsme si řekli, že v tom dál pokračovat nebudem. Petr říkal, že chce studovat na vysoký škole architekturu, že ho to nezajímá. Já jsem studoval organiku a nějak jsme se tehdy na chvilku rozdělili.

Ale pak v roce 1998, když Jarek Kolář uslyšel naše CD Dissolver, říká: „To je super, to je pecka. Nechceš u nás dělat zvuk?“

Pterodon s.r.o. vlastně začal tím, že asimiloval HMC do sebe. Firma začala s Járou Kolářem, Michalem Janáčkem, Michalem Mariáškem, Petrem Klvačem a se mnou. Pak jsme začali dělat na Hesperian Wars, Flying Heroes a na Vietcongu. To už nás bylo fakt hodně…

Hele, ještě na jednu hudbu jsem se chtěl zeptat. Na Brutal Recall. Ta je prostě stejná, jako Xenon od Whittakera.

Asi je to převzatý, opět z kazety. My jsme byli tehdy piráti a byli jsme totálně unešení, že se to nám a kamarádům líbí. Možná nás za to na Západě nenávidí 😂 Mám tam teď spoustu kamarádů, třeba Chrise Hülsbecka. Tomu jsem nic neukradl. Vážně.

Tu hudbu jsi někde cracknul?

Takhle, musíš to chápat, já jsem to psal podle kazetových pásek odposlechem.

Z tý hry ne? Teď myslím toho Xenona. To jsi slyšel v tý hře, ne?

Já jsem to nikdy nehrál. Takže všechna ta hudba je podle odposlechu z kazet.

Hustý…

Ještě mi vysvětli, co je to ten 3D mastering. Není to sice už retro, ale vůbec nevím, co to v praxi znamená.

Je to špička toho, co jsi v životě asi neslyšel. To jsem dělal jako první: 3D zvuk bez Dolby, 3kanálovou samplovanou hudbu pro ATARI a první hru pro šest hráčů na Amize.

Achtung die Kurve?

Jo, pro šest hráčů. Já se vždycky snažím dělat něco nového. Podobně to dělá Valve Software.

Takže 3D mastering…

3D mastering je hrozně těžká věc, kdy se musí posunout zvuk do prostoru. Je třeba podotknout, že já nejsem žádnej expert. Ale chtěli jsme to tam před těmi dvaceti roky mít. Take 2, anglický producent, nám řekli, že musíme mít certifikaci Dolby a tím pádem projít nějakým certifikačním procesem, a že to bude stát nějakých další X tisíc dolarů…

Ježíš!

Spousta peněz za něco tak banálního. Tak jsem říkal: „Uděláme to jinak!“ a postavili jsme s Medvědem (Michal Blažek alias Žbleka) vlastní systém. Udělali jsme 4 emitery.

…jako zdroje zvuku?

Jo, okolo hráče v kameře, a do nich jsme to audio vložili. A pak jsme to zkusili nějak namíchat a ono to fungovalo. Namíchali jsme ten zvuk i bez Dolby.

…ve dvojce?

V jedničce. Tam to je. Jedno tlačítko v nastaveních, ale je třeba mít na to audio kartu a repráky.

Takové celkové zhodnocení her: můj dojem je, že dnešní hry jsou více technické a že na hratelnost není dán takový důraz.

Dnešní hry jsou lehčí a taky plytší. Myslím ten gaming je víc orientovaný na to, abys pořád neumíral. Jedna z mála her, která mě fakt oslovila je Death Stranding. Hraješ pošťáka. To mě fakt zaujalo a strávil jsem tím aspoň sto hodin. Když střílíš svojí vlastní močí a krví, to je fakt paráda. Hideo Kojima bude fakt asi génius, ale je to typická japonská hra zasazená do amerického prostředí. Má to geniálně zpracované audio, dostalo to hodně ocenění. Nečekal bych, že když budu hrát simulátor České pošty, že mě to bude bavit, protože jsem na poště brigádně asi tři týdny pracoval v 18 letech.

O dva svařáky později…

Co je to prosím tě ta „textová definice“ při vývoji hry? Týká se to samozřejmě zvuku.

Textový soubor v němž jsem definoval celý sound design hry.

To byl jako script?

Z dnešního pohledu by to bylo něco jako datový JSON formát. Před dvaceti rokama samozřejmě žádnej JSON neexistoval. (Tady se Fred spletl, JSON vznikl 2001.)

Ještě tě budu fotit, mám tu foťák. Jsem se s ním táhl. Tvá první hra teda byla Tetris?

Já jsem dělal ještě před tím nějaký hry, ale nebyly zajímavý a publikovatelný. A teprve v roce 1989 jsem se rozhodl, že si udělám malé herní studio. To mně bylo 15 let! A nazval jsem to podle Hieronyma Bosche. Podle toho malíře, co tvořil ty šílený a děsivý obrazy. Takže Hero Music Company je podle něj. Teď na přelomu roku jsme to překlopili do HMC GAMES.

Ten Tetris jsi dělal ve strojáku?

Přesně. Naučil jsem se BASIC v roce 1986 nebo 87. Pak jsem si uvědomil, že nemá cenu se dál babrat s nějakým BASICem a že je lepší to napsat přímo v machine kódu. Takže assembly v hlavě. Psal jsem to v desítkové soustavě.

Na čem byl tvůj první BASIC?

První byl na ATARI. Pak už jsem se naučil machine code. Používal jsem ROM cartridge od Richtera a díky tomu jsem měl plnou kontrolu nad celým systémem a psal jsem si tam, co chci. Měl jsem 56 kB paměti jenom pro sebe. Pak export na kazetu a takhle jsem tehdy programoval. Import, code, reset, fix, repeat, export.

Která hra tě nejvíc ovlivnila?

Raid Over Moscow. To byla první hra, kterou jsem kdy viděl. Možná ještě Manic Miner, ale to jsem nikdy pořádně nehrál.

Já jsem hodně hrál Draconus.

Draconus je super. Hudba k Microx je inspirovaná Draconus.

Co byla pro tebe nejlepší hra na Amize? Já jsem atarista, ale na Amize mám rád The Shadow of the Beast.

Tak toho autora hudby jsem oslovil a on mě řekl, ať jdu do prdele.

To byl Whittaker, ne?

Jo, poslal mě do háje.

A jak jsi ho oslovil?

Normálně jsem mu napsal mail do EA (Electronic Arts).

Pak jsi tedy měl doma Amigu…

Já jsem měl Atárko, Amigu 500, Amigu CD32 a pak už jela PCčka.

CD32 je konzole, ne?

Jop.

A to bylo už 32 bitový asi, ne?

Tak, ona už Amiga je sama o sobě 32bitová. Ona je 16/32bitová.

S Chrisem Hülsbeckem se znáš odkud?

Jsem mu napsal.

Jako: „Nazdar?“

Jo, nazdar. Napsal jsem mu, co dělám, co jsem dělal před tím. A on: „Tak super. Čau!“

To jste si pokecali…

Jo, nějak lidi od ATARI a Amiga se dokážou rychle spřátelit. On pak na svém eshopu i prodával Dissolver, asi 5 ks prodal 🙂 Chris teď jezdí v obytňáku po Americe. V tom trucku má studio a píše v něm.

Takže pořád dělá muziku.

Jo. Pak se přesune někam dál. Nevím, jestli by to šlo takhle dělat u nás. Že bych třeba jel z Brna do Ostravy, a pak třeba do Humpolce. Nebo po D1 do Prahy – a vůbec nedojel.

…nebo do Pelhřimova.

Do Pelhřimova pojedeme jednou všichni, ale bez počítačů, je zakázáno si s sebou brát do Pelhřimova jakýkoliv kazety. Chris Hülsbeck může přejet tři čtvrtiny Ameriky a pořád je to dobrý. Zatímco u nás přejedeš z města do města a je to pořád to samý. Pro mě je Chris jeden z mála, který mě silně ovlivnil na Amize tím, že dělal něco, co se zdálo být nemožné. My jsme dělali tehdy pro ATARI 3kanálovou sampled hudbu přes procesor. Jinak to nešlo.

Ale ATARI má 4 kanály.

Má, ale ne samplovaný. Pro sample playback musíš spojit 2 kanály, takže celkem ATARI přehraje jen 2 samply naráz. Napsal jsem tu přehrávací rutinu na list papíru v obci Březiny kousek od Poličky, assembly instrukce ve smyčce, aby ten timing vyšel.

Teď, po letech, jsem se zeptal Chrise na nejmenované sociální síti: „Jak vy jste hráli tu samplovanou hudbu?“ A on říká: „Úplně stejně. Prostě 4 kanály do sebe přes procesor a 3 přes HW.“

On to dělal na Amize a já na ATARI. Turrican měl tedy 7kanálovou hudbu, což „nešlo”. Tahle hudba v Turricanovi zněla jen v případě, když tam nebylo co hrát. To sis určitě všiml, že hraje jen na začátku, ale ve hře ta úroveň klesla na základní 4 kanály. Míchání procesorem má své nevýhody. Aspoň že Amiga u toho nemusela mít černou obrazovku.

O další dvě piva později…

Hraješ ještě na něco? Na varhany nebo na klávesy?

Teď moc nehraju, ale chci začít. To máš jako s plaváním. Jednou se to naučíš a pak už do toho jednoduše spadneš. Po 20 letech jsem šel loni natáčet sfx a za 2 týdny jsem byl v tom.

V čem jsi editoval hudbu na ATARI a v čem na Amize?

Na ATARI v ničem. To byl čistej machine code, to mi přišlo jednodušší. Na Amize jsem používal OctaMED asi do roku 1997. Hudba pro Sedm dní a sedm nocí byla napsaná v něm. I naše první CD. Od Rybiček (Fish Fillets) jsem už pracoval v Cubase. Ke kterému se už ale nevrátím.

Na Amize?

Na PC! V Cubase jsem dělal do tý doby, než jsem odešel z celýho gamingu. V jednom okamžiku mě to přestalo zajímat, stala se z toho jen práce v korporátu, termíny, plánování, nebyla to zábava – tak jednoduše nazdar!

Teď používám Reaper a Acoustica Mixcraft, chci se naučit v Zebra, Vital a Decent Sampler. Reaper napsal Justin Frankel, autor Winampu, což asi většina čtenářů bude znát.

Je to těžký tvořit na Linuxu, ale každým dnem je to snadnější. Windows už nikdy…

Ještě se učeš, oholenej seš. Já si tě postavím tady do tý koule na zdi a jdeme fotit.

S Fredem se můžete osobně setkat a prostě s ním pokecat na Retro Games Brno 10. 2. 2024.